Upozornění! Tento článek obsahuje zmínky o sexuálním obtěžování, znásilnění, traumatu, depresích a genderových stereotypech. Pokud jsou tato témata pro tebe citlivá, zvaž prosím, jestli je pro tebe bezpečné pokračovat ve čtení.
Mateřství. Téma, které ve mně vyvolává směsici emocí – od radosti a naděje až po strach a obavy. Považuju se za asexuálku, což v mém případě znamená, že sex mě neláká a většinu času necítím potřebu ho mít. Moje nechuť k sexu však není jen otázkou orientace, ale i následkem traumatu. Zkušenosti s obtěžováním a znásilněním zanechaly hlubokou ránu v mojí duši. Přesto všechno jsem si vždy přála být matkou. A právě teď, po letech terapie a životních změn, cítím, že je ten správný čas o tom znovu přemýšlet.
Ale jak se na něco takového vůbec připravit? Jak se stát matkou, když si nejsem jistá, jestli jsem na to dost dobrá? A co když mé vlastní obavy a nejistoty způsobí, že ublížím svému dítěti?
Strach z neznámého
Nejen že si nikdy nemůžu být jistá, jestli budu dobrou matkou, mě navíc ještě děsí samotná nejistota toho, kdo moje dítě bude. Ano, děsí mě, že budu mít syna. Svět chlapců a mužů je pro mě cizí, vzdálený a často i dost děsivý. Samozřejmě bych svého syna vychovávala k respektu, zdravým hranicím a empatii, ale co když to nebude stačit?
Ano, chápu, že mé obavy jsou možná přehnané a ovlivněné mými vlastními zkušenostmi. Ale nemůžu si pomoct. Vidím, jak toxická maskulinita ovlivňuje svět kolem nás, a nechci, aby můj syn byl buď jejím nositelem, nebo její obětí. Připadá mi, že neexistuje žádná zlatá střední cesta. Buď bude „ten zlý“, nebo bude trpět.
Jednoduše mám dojem, že mít dceru by pro mě bylo snazší, jakkoli je doba k dívkám stále nespravedlivá. Znám to na vlastní kůži, prošla jsem si tím a dokázala bych jí být oporou. Ale syn? To je úplně jiný svět.
Plánování krok za krokem
Když mám před sebou jiný dlouhodobý cíl, naučila jsem se stanovit si malé krůčky, které samy o sobě nejsou tak děsivé a snáz se mi na ně beze strachu soustředí. Jenže u mateřství to tak nejde. Najednou jde o něco víc než jen můj život. Ten člověk na mě bude závislý a já si nemůžu dovolit jen tak improvizovat. Jistě, člověk míní a život mění, ale mít aspoň vizi nebo představu plánu považuju za důležité.
Napadlo mě zeptat se novopečených maminek, které znám, ale bojím se, že bych je spíš vystresovala svými otázkami, než že mi skutečně dokázaly poradit. A tak si tyto otázky nechávám v sobě (a píšu o nich na blogu).
Přivést dítě na svět, nebo ne?
Další věc, která mě trápí, je samotná otázka, jestli vůbec chci přivést dítě do tohoto světa. Svět je plný problémů – klimatické změny, sociální nerovnosti, politické konflikty. Je tohle prostředí, ve kterém bych chtěla, aby mé dítě vyrůstalo? A mám vůbec právo přivést na svět někoho, kdo si to nevybral? Sama mám za sebou silné deprese, touhu zemřít a další stavy, které můj život provázejí.
Z tohohle úhlu působí mateřství jako sobeckost a měla bych si raději pořídit kočku. Navíc by to bylo levnější.
Na druhou stranu, touha stát se matkou je ve mně silná. Představa, že bych mohla někomu dát lásku, podporu a bezpečné místo, mě naplňuje a vím, že stejně to má i můj partner. Navíc žijeme v době a v místě, kde je rychlý přístup k informacím, dostupné zdravotnictví a flexibilní výběr vzdělávacích institucí – tradičnímu školství nevěřím, samotnou mě v mnohém negativně poznamenalo, ale to je téma na jindy.
Závěrem
Plánování mateřství je pro mě cesta plná otázek, nejistot a strachů. A zároveň je to cesta, na které se učím víc o sobě, svých hodnotách a touhách. Ať už se rozhodnu jakkoliv, vím, že je v pořádku mít obavy a pochybnosti, že je to součást procesu. A možná právě díky nim budu jednou lepší matkou – protože jsem si tyto otázky položila a hledala na ně odpovědi.
A co vy? Jaké otázky jste si kladli, než jste se rozhodli stát rodičem? Nebo jste na podobné cestě jako já a stále hledáte odpovědi? Budu ráda, když se podělíte o své myšlenky a zkušenosti v komentářích. Možná si díky tomu navzájem trochu usnadníme naši nejistou cestu.