„Proč si ho zabil?“
Odložil jsem rozečtenou Bibli. Ne že bych věřil v Boha, ale ve vězení toho moc jiného ke čtení není. A zároveň tu není ani moc jiných způsobů, jak se nezbláznit.
Na druhou stranu už jsem slyšel i historky o těch, co zešíleli právě ze svatého písma. Možná mě na tom baví právě ten risk.
Jack na mě hleděl a ve své křivé držce přežvykoval tabák.
„Vážně to chceš vědět?“ naklonil jsem hlavu ke straně a povytáhl obočí. Příšerný zvyk, který jsem od svého otce odkoukal a dodnes se ho nedokázal zbavit.
„Nevypadáš zrovna na tvrďáka, co má na takový věci koule,“ pokrčil milý spoluvězeň rameny. Pochopitelně byl zvědavý, vrahové hádám běžně neoplývají mojí klidnou povahou.
„Klamu tělem, takoví jsou nejnebezpečnější,“ zazubil jsem se a provokativně na Jacka mrknul.
„Cvoku,“ zabrblal a nechal mě raději o samotě.
Popravdě řečeno, život za mřížemi vlastně není tak zlý. Jistě, té břečce, co nám tu servírují, se ani nedá říkat jídlo a sousedé jsou dost různorodí, ale oproti tomu, kde jsem vyrůstal, tu je po většinu času příjemný klid.
***
Můj otec byl příšerný člověk a jsem přesvědčen, že jeho smrt byla přínosem pro celou společnost. Pro naši rodinu přímo požehnáním, řekl bych. Konečně jsme se dočkali svobody. Já tedy ještě ne, ale to už je jen otázka času. Navíc se mohu těšit na nemalé jmění, co po něm zůstalo, i když žádné peníze na světě mi nenahradí skutečné dětství, které jsem kvůli tomu kreténovi nikdy pořádně nepoznal.
Dlouhá léta jsme žili jako spořádaná domácnost, aspoň pro oči veřejnosti. Otec se úspěšně angažoval v politice, mezi konzervativci byl považován za docela velké zvíře. Zastával tradiční hodnoty, které jeho odpůrci nazývali předpotopními a zastaralými, zatímco zastánci oslavovali jeho věrnost a odhodlání jít proti zhoubnému modernímu proudu. Nikdo neměl ani tušení, o jakou stvůru se ve skutečnosti jedná.
Tvrdě prosazoval tradiční pojetí rodiny, kdy otec má být vysoce respektovaný živitel, manželka funguje jako dokonalá služebná a děti poslouchají na slovo.
Jen jednou se má matka odvážila požádat o povolení najít si práci: „Chlapci už jsou velcí, mohou přece zůstat pár hodin bez dozoru.“
Otec s tím pochopitelně nesouhlasil a pro jistotu, aby snad jeho neposlušnou ženu nenapadlo vycházet z domu bez jeho svolení a dělat mu ostudu, jí opatřil nový fialový flek kolem oka.
Nebyla to jen ona, na koho za zavřeným dveřmi vztáhl ruku. A někdy to ani nebyla ruka, velice rád předváděl například své kožené opasky, a dokonce si na nás děti pořídil rákosku.
Ať žije tradice.
Od jisté doby se držela násilníkovi z cesty, když to zrovna šlo, a starala se hlavně o to, abychom s bratrem otce neprovokovali a nepřivolali tak na rodinu jeho nechtěný hněv.
Já měl určité štěstí, které je mi zároveň prokletím. Otci jsem se vždy v mnohém podobal a zároveň jsem byl dostatečně uvědomělý, abych ho alespoň na oko uznával jako pána domu a nepletl se mu pod nohy.
Můj mladší bráška, Anthony, byl bohužel trochu jiný případ. Místo chladných ambicí a na ně navazujících studijních výsledků mu osud nadělil citlivou duši umělce. Nejsem si zcela jistý, zda šlo v jeho případě o kritickou absenci rozumu nebo základního pudu sebezáchovy, ale rozhodně měl talent otce popuzovat už svou existencí. Byl nemotorný v pohybech i ve slovech a pro jeho ochranu snášela naše matka mnohem více, než by bylo nutné.
Dlouho jsem mu to měl za zlé.
***
Je až neuvěřitelné, že za matčin odchod nemohl otec. Srazilo ji auto při cestě z nákupu.
Anthony to ráno vylil celé mléko a všechno se najednou točilo kolem sofistikovaného plánu, jak to udělat, aby se o tom pan důležitý předseda nikdy nedozvěděl.
„Dohlédni na bratra, brzy budu zpět,“ rozloučila se tehdy a ještě nám oběma dala pusu na čelo. Nikdy si nepřiznala, že místo malých chlapců už má doma dva dospívající mladíky.
„Co kdybych do obchodu skočil já a ty to tu zatím s tím nešikou poklidíš?“ navrhl jsem z čistě sobeckých důvodů, abych nemusel dohlížet na to tehdy sice čtrnáctileté, ale věčně ubrečené pako.
Se smutným úsměvem mě pohladila po tváři a já tlumeně zasykl. Jistě, ta modřina pod okem ještě docela nezmizela a poutala by zbytečnou pozornost.
„Všechno bude v pořádku, nikdo nic nepozná,“ ujišťovala ta laskavá žena víc sebe než nás dva a já její poslední slova v duchu přijal za své životní motto.
***
Byla hluboká noc a já přesvědčoval svůj močák, že se mu to jen zdá. Že nepotřebuje podniknout nebezpečnou cestu přes vrzající prkna v chodbě. Kdyby se kvůli mému chabému plánování vylučování tekutin pan otec nevyspal do růžova, proměnil by se v nelítostnou saň.
A jednou věcí jsem si byl naprosto jistý: mě žádný princ vysvobodit nepřijde.
Našlapoval jsem opatrně, špička po špičce. Pamatuj, tři kroky a jeden delší, trochu do strany… dýchej.
Až při cestě zpět jsem narazil na nečekanou překážku, která podle zaútočila na mé svědomí. Vzlykot z bratrova pokoje dříve fungoval jako vábnička na mateřskou lásku, ale ta už neměla nikdy přijít.
Tupče, tvoje fňukání ji zpátky nepřivede, pomyslel jsem si. Přesto mi mé svědomí nedovolilo slepě pokračovat zpátky do své ložnice, a tak jsem nakoukl do té jeho.
„Zlý sen?“ odtušil jsem.
Anthony sebou vyděšeně trhl a vzlykot náhle ustal. Co teď? Co dělala máma, když jsem byl ještě malý kluk a potřeboval utěšit? S povzdechem jsem si lehnul do bratrovy postele. Leželi jsme k sobě zády, neprotestoval.
„Musíš mě nenávidět,“ dolehl ke mně uplakaný šepot.
„Proč bych měl?“
„Je to moje vina.“
Jo. Ano! Krucinál, kdybys nebyl takový nemehlo, mohla tu s tebou místo mě ležet ona.
„Není. Byla to nehoda. A už spi.“
„Nikdy to neskončí, viď? Dřív nebo později tu umřeme.“
Po chvíli ticha plného těžkých myšlenek jsem se otočil a nabídl mu aspoň malou útěchu v podobě své náruče. „To nedovolím.“
***
„Ha, já to věděl, že seš v jádru vlastně dobrák,“ zazubil se na mě Jack a snažil se přežvýkat kus čehosi tuhého a připáleného. Pravděpodobně to mělo připomínat maso, ale pochybuju, že se to kdy byť jen nadechlo.
„Drž hubu.“ S velkým sebezapřením jsem polkl sousto fazolového blivajzu s plným vědomím, že i kdybych to později vyzvrátil, nechutnější už to nebude..
„Takže jak si to udělal? Otrávil mu kafe? Zuřivě ho ubodal? Doufám, že trpěl, zmetek.“
Jackovo nadšení pro smrt by mi asi mělo dělat starosti, když teď každý večer usínám s ním za krkem, ale já se jen pobaveně ušklíbl a zavrtěl hlavou. „Přeceňuješ mě, nic tak důmyslného.“
***
Většina lidí má dovršení plnoletosti spojené s oslavou, alkoholem a pořádnou kocovinou. Já si to své budu už navždy pamatovat podle krve na koberci.
On to vlastně měl být den jako každý jiný, víceméně. Docela pochybuju, že si otec vůbec uvědomoval, že nějaké narozeniny mám, natož že jsem právě toho dne dosáhl dospělosti. Raději jsem to ráno ani nevylézal z pokoje. Večer před tím Anthony otce rozzuřil do běla, tak jsem se mu chtěl vyhnout.
Poslední měsíce se v něm, myslím v Anthonym, probouzel mladý rebel. Naučil se nepozorovaně vyplížit z domu i se vrátit aniž by to vzbudilo poprask. Tedy až do včerejška, kdy neodhadl čas a otec ho akorát zahlédl jak za sebou zavírá branku. V takové situaci by udělal nejlépe, kdyby se už nikdy nevrátil.
Se sluchátky na uších jsem se věnoval studiu a snažil se nemyslet na svou nezáviděníhodnou situaci. Matematika mi byla důvěrnou přítelkyní, jelikož na rozdíl od historie nebo společenských věd nemá tendenci lhát. Buď ji pochopíte nebo ne, ale vždy zůstane stejná a věrná svým pravidlům. To se o lidech říci nedá.
PRÁSK!
První hlasitá rána mě úplně vytrhla ze soustředění. Chvíli bylo ticho, a pak za ní následovaly další čtyři.
„Anthony,“ zalapal jsem po dechu a pospíšil si dolů do přízemí. Jestli mu ten hajzl něco udělal…
V obýváku mě zarazil pohled na bratrova rozechvělá ramena a na otce, jak se tam válí u jeho nohou. A k tomu pomalu se zvětšující louže husté rudé tekutiny vsakující se do vláken koberce.
„Anthony, seš v pořádku?“
Bratr neodpověděl, jen tam stál, chvěl se a hleděl před sebe dolů na mrtvolu.
Opatrně jsem k němu přistoupil, pořád ještě zmatený, a položil mu dlaň na ruku, ve které držel zbraň. „Už je po všem.“
Jeho sevření povolilo a on klesl v pláči na kolena. Revolver mi zůstal v ruce.
„Nevím, jak se to stalo,“ zavzlykal a z jeho tváře stékala krev smíšená se slzami. „Bil mě, snažil jsem se bránit a najednou…“
„Nedal ti na vybranou.“
Přemýšlel jsem jen krátce. Bratr by neměl trpět za to, k čemu ho dohnaly okolnosti. Zaslouží si mít konečně klid.
A tak jsem rozhodl: „Až se budou ptát, o ničem nevíš. Už byl mrtvý, když ses vrátil domů.“
„Ne, to nemůžeš!“ vyhrkl. Došlo mu, co plánuju udělat. Pohladil jsem ho po zubožené tváři, abych ho uklidnil.
„Všechno bude v pořádku, nikdo nic nepozná.“
***
„Heh, tak ten tě dobře natáh,“ zasmál se Jack.
„Prosím?“ nechápal jsem.
„Ten malej břídil měl plán. Věděl, co dělá. A tys mu to zbaštil i s navijákem.“
„Blbost.“
„Tak schválně, kde vzal tu bouchačku?“
„To nevím,“ připustil jsem. „Původně jsem měl za to, že byla otcova, ale-“
„Hele, ne že by si to ten zmrd nezasloužil,“ skočil mi do řeči, „ale tvůj brácha to plánoval. Sehnal si zbraň a šel do toho. Má koule, to se musí nechat.“
„On se jen bránil!“
„Říkej si co chceš, ale děcka u sebe zbraň obvykle nenosí.“
Zůstal jsem na Jacka civět. Mohlo to být opravdu tak? Měl to Anthony celé chladnokrevně naplánované a teď si užívá svobody, zatímco já trčím tady v naivní víře, že ho chráním? Mohl to celé zinscenovat tak, abych uvěřil, že se jen bránil? Rozzuřil otce, aby si vytvořil oprávněný motiv? Možná se jen zbavil jednoho hajzla v roli rodinného tyrana a sám zaujal jeho místo. Vážně by mě můj malý bratříček tak krutě obětoval?
Ne, to by mi určitě neudělal.
Nebo ano?