.png)
Vážně jsem si myslela, že můj první článek přímo tady bude na pozitivnější notu. Život měl holt jiné plány.
Když někdo řekne „ne“, nemyslí tím „možná“. Neznamená to ani „asi“ a už vůbec to není výzva k dalšímu přemlouvání. Nebo hůř, pokračování navzdory nesouhlasu. A to se netýká jen postelových praktik, to se týká všeho.
Proč právě teď?
Je to už víc jak rok, co jsem se registrovala na jeden projekt textového RPG. Kdo nezná, určitě o tom výhledově vyjde samostatný článek. Každopádně, web se honosil, a stále honosí, že budují příjemné a bezpečné prostředí pro jeho uživatele s přátelskou a férovou komunitou. Je to krásná myšlenka a náročný cíl. Ale hlavně je celé tohle tvrzení velmi daleko od pravdy. Nejeden človíček se tam dostal do situace, kdy mu přímo členové vedení dělali nevhodné návrhy a pokračovali v tom i po vyjádření nesouhlasu či dokonce odporu. Naopak. Několik mých přátel si prošlo kolečkem od oblíbenosti přes ponižování až k odstrčení. A je to pár dní, co se mi někdo velmi blízký svěřil s reálnými pocity, se kterými teď bojuje. Jsou to pocity, které si sama pamatuju, a občas stále prožívám, z dob, kdy jsem se sama stala obětí znásilnění.
Jak to bylo?
Byla jsem ve vztahu. A byl to v určitých chvílích krásný vztah. Nicméně narážel na jeden podstatný nedostatek, a to moje vlastní extrémně snížená touha po fyzické intimitě. Tehdy ještě nebyly tolik rozšířené informace o sexualitě, genderu, orientaci… LGBT mělo tehdy jen tato čtyři písmenka a naše povědomí o problému bylo v plenkách.
Nejednou se stalo, že můj partner měl tu potřebu a já ne. Nechtěla jsem, ale naléhal, až jsem se podvolila. Ne vždycky, ale stávalo se to. Nebylo mi z toho dobře, ale nevěděla jsem proč. Byl to můj partner a tohle k tomu přece patří. Že jsem už tehdy měla určitá traumata z bývalých vztahů a zážitků jsem si nepřipouštěla.
Až po letech jsem začala chápat. Uvědomovat si, že to, co cítím, jsou validní pocity, na které mám právo a není třeba se za nic z toho stydět. Že mám právo nechtít přijmout jiný lidský dotek. Že mám právo milovat i bez toho, abych někomu musela poskytnout své tělo, když se na to necítím.
Co dál?
Život se nezastaví. Čas dál běží a nutí mě pokračovat. A kolikrát i být na tyhle temné chvilky samotná, protože to prostě není téma, o kterém je jednoduché mluvit. Navíc s vědomím, že lidi kolem to nemohou pochopit. Že se na mě podívají a podle toho, že mám kila navíc, bych měla být ještě ráda, že má vůbec někdo zájem. Nebo že se nemůžu divit, když nejsem schopná uspokojit potřeby svého partnera.
Občas se tyhle pocity vrací. Něco nebo někdo je vyvolá. Jak běží léta, je to čím dál méně. Navíc už vím, že tyhle věci nejsou pravda. Mám nový vztah. S přítelem, který o mé minulosti ví. Se kterým máme otevřené rozhovory a pomalu a postupně odbouráváme skvrny minulosti. Není to věc, co se vyřeší přes noc. Nebude to ani za rok a nějaké následky tu budou vždy.
Přesto vím, že dokážu žít plnohodnotný život. A Ty taky.
Comments